Vlastenecký klub Působnost VK
Hlavní stránka Seznam projektů a akcí Návštěvní kniha Ke stažení Mail VK     KLUB PATRIOTYCZNY   WOŚCOJSKI KLUB - górnoserbski   VLASTENECKÝ KLUB   DOMOVINSKI KLUB   ISAMAALINE KLUBI   HEIMATKLUB   HJEMLAND KLUB     ! ! ! KOSOVO JE SRBSKO ! ! !   Více  
roh   Projekty sdružení roh

roh   Další informace roh
+ Ke stažení


roh   Vlastenecký klub roh
IČO: 26528177
DIČ: CZ26528177

Sídlo:
Kunčice pod Ondřejníkem 114
739 13

Kontakt:
777 103 532
informace@v-klub.cz

Transparentní bankovní spojení: 5678956789/5500

© V-klub, 2002-2007

NAVRCHOLU.cz

TOPlist

bonprix

бонприкс

http://o-chae.com


* Vzpomínka parašutisty Vladimíra Řezníčka

Přidáno dne 02. 08. 2005 (3496 přečtení)

Mezi jeden z důležitých textů, který vypovídá o událostech paraskupiny Wolframu, patří i vzpomínky Vladimíra Řezníčka.
Tyto vzpomínky jsou o to důležitější, protože pochází z poválečného období a vyšly v prvních pamětech partyzánské obce Morávky (pro tisk je tehdy upravil Emil Vávrovský).

Před válkou jsem byl stavebním dělníkem. Odešel jsem za hranice v roce 1939 a nyní, v roce 1944, se vracím jako parašutista. Nastoupili jsme do čtyřmotorového letadla a usedáme na podlahu. Motory jsou nastartovány, čekáme. Po chvíli je nám oznámeno, že pro špatné počasí na severu dnes nepoletíme. Vystupujeme otráveni a jedeme zpět do tábora.
Příštího dne, 13. září, se vše opakuje. Při oblékání si přendávám jednu pistoli a granát do kapsy kombinézy. Nastupujeme do podobného bombardéru a usedáme na podlahu tři a tři proti sobě, už podle čísel, podle jakých budeme skákat. Je 19:30 – startujeme. Pomalu se rozjíždíme, plný plyn a jsme ve vzduchu. Nabíráme směr severovýchod a jsme nad Jaderským mořem. Letíme bez doprovodu stíhačů. Jsme nad Jugoslávií. Letci shazují padáky s materiálem Titově armádě. Po chvíli se letoun prudce zakymácí, pilot stáčí po křídle dolů, asi nás prohánějí nepřátelští stíhači. Unikli jsme.
Kabina je vytápěná, pot se mi lije po zádech. Co chvíli to pod i nad námi zableskne oranžovým nebo rudým světlem, jak do nás buší flak. Jsme už někde před Budapeští, flak zesiluje palbu, dostáváme se do kuželu několika světlometů. Cítím, jak se po blízkém rozprasku letoun propadává. Sedím vedle Roberta, není mu dobře, dostal vzdušnou nemoc a mi při pohledu na něj též není nadvakrát. Letci shazují fléry, jako bychom se chystali na bombardování. Unikáme světlometům, letíme už nad Bratislavou a stále dál k severu podél Váhu. Je tmavá noc, jen hvězdy svítí.
Blíží se 23 hodin. Nad Žilinou nás, dnes potřetí, obtěžuje flak. Opět unikáme. Popíjím teplý, silný čaj z termosky letců a už se otevírá otvor v podlaze letadla, kterým budeme za chvíli skákat. Dívám se dolů, ale vidím jen tmavé pruhy lesa pod námi. Dispečer Hrubec nám každému upevňuje konec tkalounu padáku ke stropu kabiny a zajišťuje závlačkou. Rychle si upevňuji řemínky svůj nožní vak. Vím, že jej mám přetížený nákladem nad přípustnou váhu 20kg, konopné lano snad vydrží.
Ve 23:10 nám bliká nad hlavou červené světlo – příprava. Kroužíme, pilot se pokouší najít paseku Gruň. Je to známý kraj nedaleko mého a Běrského rodiště. Je to přes pět let, co jsme odtud odešli. Ale pilot to nemůže přesně najít. Ptá se vnitřním telefonem Otiska, může-li nás vysadit asi 6 mil východně od Lysé hory. Otisk souhlasí. Loučíme se s kapitánem Hrubcem, přeje nám šťastné přistání a vrací se zpět na základnu do Itálie. Jak jsme se dozvěděli po válce, kapitán Hrubec za krátkou dobu odletěl do vlasti jako výsadkář, letadlo při průletu mezi horami zachytilo o skaliska a explodovalo.
První naše trojice: Běrský, Svoboda, Otisk, je připravena těsně u otvoru, napjatě sleduje očima červené světlo a napřaženou ruku dispečera. Je 23:20. Slyším, jak pilot ubírá plyn. A svítí zelená – „Teď!“ – švihl povel dispečera a již mizí jeden po druhém v otvoru. Sleduji tupé trhnutí napjatého tkalounu, jak se postupně každému otevírají padáky. Výskok neprovedli rychle za sebou, jak jsme byli cvičeni. Svobodovi se to nějak vzpříčilo v otvoru, dopadnou asi daleko od sebe.
Děláme nový okruh, přisedáváme si těsně k otvoru na jejich místo. Je 23:30. Půjdeme v pořadí: Černota, já a Matula. Chladný vítr ovanul naše zpocená čela. Brzdíme a červená přeblikla na zelenou. Povel dispečera slyším už nad sebou jak padám. Vypadli jsme téměř současně. Tak to má být. Rukama si pevně držím švy kalhot, padám do tmy, tělo v pozoru. Pod letadlem mě vítr od vrtulí převrátil na záda jako do peřin a vtom cítím silné trhnutí v ramenou, nad sebou slyším ránu – padák se otevřel. Přehmátnu na závlačku nožního vaku, nové trhnutí, ale co to? V ruce držím provaz od vaku, ten je úplně volný. Vak se mi utrhl a padl do tmy. Mám radost z otevření padáku, ale jinak jsem zdrcen. Jdu přece na Germány a všechny moje zbraně a materiál jsou pryč. Štěstí, že mám v kapse aspoň pistoli se dvěma zásobníky a granát.
Jsem nad temnými lesy, cítím pronikavou vůni pryskyřice, ale pro tmu nevidím nic, nemohu ani rozeznat temné obrysy padáků mých dvou kamarádů. Nevím, jak daleko je ještě ode mne země, musím být připraven. Přitahuji přední popruhy padáků, chystám se k přistání. Padám podél střechy nějakého domku k psí boudě. Pes zaštěkne a chce mě kousnout. Bez uvažování sáhnu po pistoli a prásk. Sbaluji narychlo svůj padák a naslouchám. Nedaleko slyším smluvený signál našich. Jdu blíže, je to Robert, přistál kousek ode mne. Na pasece vedle za stromy je Černota. Za malou chvíli jsme my tři pohromadě. Řekl jsem jim, co se mi přihodilo s vakem. Ke všemu po mém výstřelu mysleli, že to jsou Němci. Málem, že mě nebouchli vlastní. Stahujeme se hlouběji do lesa, usedáme pod stromy na padáky a radíme se, co podnikneme dále. Přitom nasloucháme, jestli se neozvou kamarádi z první trojice. Nic. Po válce jsem se pokoušel najít na zadní Morávce místo našeho seskoku, abych zjistil, jaký osud potkal moje věci z utrženého a spadlého nožního vaku. Nepodařilo se to. Každopádně to byla hora Slavíč, její jižní svah.
Časně ráno při rozednění Robert zůstává na místě, aby hlídal věci a zakopal a zamaskoval padáky, kombinézy a gumové parapřilby. Josef a já se jdeme okolím porozhlédnout a hledat utržený vak, abych získal aspoň zbraně a střelivo. Hledali jsme marně. Vracíme se k Robertovi, rozdělujeme si náklad a vykračujeme na pochod k našemu shromaždišti č. 2, které bylo námi zvoleno již v Itálii. Jsou to dva můstky na lesní cestě na severozápadním úpatí hory Trojačky. Brzy ráno po východu slunce nás přelétává nízko letící výzvědný německý letoun – hledají nás, aspoň naše padáky na stromech. Třetího dne se dostáváme k vrcholu nějaké vyšší hory a prohlížíme terén malým dalekohledem. Na vrcholu jsou nějaké německé vojenské objekty. Němci tam mají zaměřovací stanici. Rozhlížím se a poznávám konečně, kde se nacházíme – je to Lysá hora. Obcházíme Němce a s větší chutí směřujeme k cíli našeho pochodu, kam jsme dorazili unaveni až třetího dne za setmění. Po týdnu se objevil Běrský. Objímá nás radostí a vypravuje nám zážitky po seskoku. Jejich trojice dopadla na horu Slavíč, nedaleko turistické chaty, v níž je právě ubytováno jagdkomando. Dva skopčáci se psem jej pronásledují. Jednoho odpráskl z pistole, druhý utekl. Psa jim též zastřelil. A tak se mu oklikami podařilo dostat k nám. Zraněn nebyl. Při seskoku se mu rovněž utrhl nožní vak. Zbyla mu jen pistole ráže 7,05.
Nedaleko Trojačky v nedalekém porostlém svahu Samorostlého jsme si udělali přístřešek z větví, náš dočasný tábor. Po dvanácti dnech přišel k nám Otisk. Přistál v koruně mohutného smrku. Radistu Karla Svobodu nenašel. Chytli jej Němci i s vysílačkou. Zůstali jsme bez spojení s naším velením. Během svého pochodu navázal styk s několika lidmi v horských samotách. Na Mečové s rodinou Němcovou a na Lhotské louce s rodinou Myslikovjanovou a Polachovou. Všechny tyto tři rodiny měly čiperné, asi osmnácti- až dvacetileté syny, kteří nám pak dělali velmi platné služby jako spojky, důvěrníci a obstarávali nám potraviny. Ti věděli všechno, co se v celém okolí dělo.
Navazujeme styk s hajným Janem Faldynou ze Samorostlého, Kabylkou ze Samčanky a Kurečkou z Němčanky. Počátkem října začíná být chladno. Stěhujeme se do lovecké chaty pod Trojačkou. Po spojce se dovídáme, že nedaleko odtud, v Magurce v Kněhyni, se objevila početná skupina partyzánů. Otisk určuje Černotu a mně, abychom šli zjistit, o koho se jedná. Po půldenním pochodu udaným směrem jsme v lese narazili na ozbrojeného muže, který nás zastavil zvoláním „Stoj!“ a mířil na nás puškou. Zavolali jsme na něj, kdo jsme a rovněž na něj mířili svými samopaly. Zavolal na někoho směrem k nedaleké chatě. Přišel k nám ozbrojený muž, se kterým jsme šli do chaty. Okolo chaty bylo více ozbrojených mužů, oděných různě, někteří měli části německých uniforem, každý jinak. V chatě byli tři muži. Jeden byl student, který dělal tlumočníka. Druhý muž, prostřední postavy, nevypadal starý, ač měl plnovous. Byl to jejich velitel, major Murzin. Vyptával se nás, co jsme zač a kdo je naším velitelem, že by s ním rád mluvil. Řekli jsme mu, že se to může stát, opustili chatu a vrátili se k našim. Příštího dne jsme přišli s Otiskem. Murzin se jej zase vyptával na všechno, zvláště kdo nás vyslal a na naše poslání. Rovněž se od Otiska dozvěděl, kde je náš nynější tábor. Pak jsme se vrátili.
Asi tři dny po tomto setkání, bylo asi 11 hodin dopoledne, slyšíme hukot leteckých motorů. Nad námi od jihu přelétával ve výšce asi 3000 metrů svaz amerických bombardovacích letadel, doprovázený stíhači. Vyšli jsme z chaty. Byl jasný den, dobře jsme je viděli. Svaz mířil na Ostravu. Nad Kněhyní se jeden stíhač od formace odloučil, zakroužil, odletěl k formaci a spolu s bombardérem se vrátil nad Kněhyni. Tam bombardér typu B-17 shodil tři bomby, z nichž dvě vybuchly. Pak obě letadla pokračovala na Ostravu.
Tak byl bombardován partyzánský tábor majora Murzina. Vše jsme viděli jako na dlani. Jedna bomba, která padla nejblíže chaty, nevybuchla, dvě padly opodál, ale nikoho nezabily. Vysvětlili jsme si to tak, že při přeletu vyběhlo asi sto jeho partyzánů na blízkou mýtinu a dívalo se na letadla. Stíhač si toho všiml, protože sluncem ozářené obličeje je z letadla vidět jako světlé tečky. Někteří partyzáni nosili k tomu části německých uniforem, řekl si proto, že jde o Němce, zavolal bombardér a ten svrhl pumy.
Murzin s lidmi pak opustil chatu na Magurce a přestěhoval se směrem k naší chatě pod Trojačkou. Po rozednění jsme se poznali s por. Jankem Ušiakem. Rovněž jsme tam zahlédl jednoho velitele čety, oděného v černém gumovém plášti proti dešti, nějakého Dvořáka, který právě přivedl novou skupinu partyzánů odněkud z jihu. Dvořák byl konfidentem gestapa, jak jsme se později dozvěděli.
Otisk měl dlouhý rozhovor s Murzinem i Ušiakem. Nakonec se dohodli, že naše skupina převezme šest partyzánů pod své velení. Všech šest bylo české národnosti. Otisk pak dal Murzinovi 10 000 RM pro lepší zásobování jejich oddílu. Předali jsme jim naši chatu a přemístili jsme se východním směrem do jiné chaty na Samčance.
Asi 12. října 1944 se v našem rajónu objevili noví partyzáni. Byla to osmičlenná zpravodajská skupina kpt. Bělavského, vyslaná Ukrajinským frontem. Otisk se dohodl s Bělavským, že na přechodnou dobu bychom mohli žít pohromadě.
Kolem 17. října 1944 jsme dostali po spojce zprávu, že po nás pátrá anglická skupina prostřednictvím muže, který byl vedoucím lesnické školy v Beskydách, nějaký prof. Vysocký. Schůzka s ním byla dohodnuta na 19. října okolo poledne na kótě hory Smrk. Otisk určil Běrského a jako pomocníka mu dal Josefa Kotačku, partyzána od Murzina. Kotačka byl podle řeči z Brna. Otisk mu na tuto schůzku půjčil svou anglickou pistoli se zásobníkem. Oba dva po ránu 19. října opustili tábor a odešli směrem na Smrk. Nejpozději večer se měli vrátit, ale nestalo se tak. Následujícího dne jsem odešel s Černotou po trase, po které šli, vypátrat, co se s nimi stalo. U pracujících dřevařů v lese na svahu Smrku jsme zjistili, že viděli v ten den naše dva členy přejít okolo nich asi kolem 10. hodiny. Za nějakou chvíli uslyšeli několik výstřelů. Po chvíli viděli utíkat toho menšího s nějakými šaty pod paží. Když se ptali, co se stalo, odpověděl, že mu zastřelili kamaráda a běžel dále dolů směrem k Čeladné. Po válce nám vypravoval Svoboda, že byl u výslechu v brně, když se tam dostavil nějaký muž (Kotačka) a řekl: „Jednoho už máme!“ a hodil před sebe zakrvácené kalhoty z manšestrové látky. Svoboda hned věděl, že to byl někdo z nás, nevěděl však který.
Běrského mrtvolu jsme našli asi po týdnu hledání. Byl svlečen, v těle měl šest zásahů, většinou zezadu. Za pomoci dřevařů jsme u trianglu Velký Polom vykopali hrob a pochovali ho. Mezitím byla Němci přepadena Murzinova skupina v naší bývalé chatě pod Trojačkou a znovu ustoupila k nám na Samčanku. Proto se obě naše skupiny přemístily do jižního svahu Smrku. Němci po nás pátrali. Gestapo vyslalo kromě jiných jednu ženu středních let, slušně oblečenou. Jmenovala se Marie Rýplová. Dvakrát jsme ji volně pustili. Jednou k večeru, přišla do našeho tábora na Smrku potřetí. Den předtím jsme dostali varování po naší spojce, že taková osoba po lese chodí, a už jsme ji nepustili. Otisk a Bělavský si ji vzali do dvouhodinového výslechu. Nakonec se s pláčem přiznala, že pracuje pro gestapo. Našly se u ní adresy našich i jiných spolupracovníků zpod Smrku, hlavně z Hutí pod Smrkem. Na gestapo se už nevrátila. Ráno jsme ji pochovali poblíže hrobu Běrského. To bylo 26. října.
Ráno 28. října náš tábor přepadli Němci. Podařilo se nám po přestřelce ustoupit. Velitelé se rozhodují pro okamžité přemístění zpět do chaty na Samčanku. 5. listopadu jsme byli přepadeni Němci znovu. Opět se nám podařilo ustoupit. 7, listopadu dostáváme zprávu, že se chystá generální čistka Beskyd. Zpráva pochází od četníků, dá se jí věřit. Otisk mi a Černotovi nařizuje, abychom vyhledali majora Murzina a jemu osobně předali tuto zprávu. Po několika hodinách jsme Murzina našli a zprávu mu vyřídili. Poděkoval nám a tak jsme se rozloučili.
V táboře v lese rokujeme mezi sebou. Kam se pohneme, zůstávají ve sněhu stopy. Němcům nebude zatěžko nás vyčenichat. Domluvili jsme se, že bude záhodno pro snadnější opatření stravy, aby se skupiny rozešly. Bělavský nemá námitek. Loučíme se s nimi srdečně a Otisk dává Bělavskému i Mohoritovi nějaké peníze na nákup potravin. Odešli. Odesíláme partyzány na různá místa. Když jsme osaměli, Otisk navrhuje, abychom přes to nejhorší odešli na kratší dobu k mým rodičům do Kunčic pod Ondřejníkem. Bráním se tomu, protože znám osudy dřívějších skupin, jejichž rodiny byly vybity, ale vidím, že v naší situaci těžko najít východisko.
Němci zuří. Před několika dyn zatkli naše hajné Jana Faldynu, Karla Kurečku a Františka Kubalu. Všechny tři pro výstrahu veřejně popravili. Druhého dne po našem příchodu napadlo hodně sněhu, třetího dne je vyhlášeno stanné právo. Na silnici před námi staví Němci co sto metrů kulomety. Nacházíme se těsně za uzávěrou. Jsme namačkáni všichni čtyři pod střechou holubníku, jehož podlaha je vyslána listím. Krytým, zamaskovaným otvorem, kterým se dá stěží protáhnout, nám matka přináší stravu. Němci se ohřívají v domě, silně mrzne. Během těch dnů matka z toho všeho zešedivěla.
Před koncem listopadu se loučíme s mými rodiči ještě za tmy a po kolena ve sněhu se brodíme k Trojanovicím a odcházíme k Otiskovu bratru Bohumilovi v Líšni u Brna.
Otiskovy opouštíme koncem února a odcházíme do lesa k Hoštěnicím. Naše skupina je posílena o npor. Hnilicu z Brna. Hajný Vašků k nám přivádí dva Rusy: sovětského důstojníka, letce ze sestřeleného letadla, por. Kozlova, nyní generála letectva a jeho střelce Anatola. Po několika dnech vstupuje do našich řad velitel sovětské partyzánské skupiny Ivanuška s dalšími. Slyšíme dunění děl od Slovácka. Fronta se přibližuje. Provádíme téměř denně přepady na menší německé vojenské jednotky. Jsem přidělen s Černotou veliteli partyzánské skupiny Ivanuška, abychom přepadli německou hájenku, ve které bydlí německý důstojník, abychom získali zbraně. Přepad se zdařil, ale oba sovětští partyzáni a jeden partyzán místní padli.
Asi v polovině dubna přinesla některá ze spojek zprávu, že německá osmá pancéřová divize ustupuje a bude zanedlouho projíždět silnicí vedoucí mezi Hoštěnicemi a Ochozem. Otisk nařizuje provést a silnici v lese přepad jejího štábu. Matula, Černota, já, Hnilica a další čtyři sovětští partyzáni, ozbrojeni samopaly a granáty, se rychle blížíme k určenému místu. Rozmisťujeme se blízko silnice a zaléháme do skrytu. Už přijíždějí. Několik motocyklistů, obrněné vozy a tnky. Ty propouštíme, na ty nestačíme svými zbraněmi. Konečně jede polokrytý pancéřový vůz, v němž kromě řidiče a střelce sedí vzadu u kulometu několik důstojníků se stříbrem na výložkách. Upozorňuji Roberta. Ten kývne hlavou. Začal první dávkou a hned ho všichni následujeme. Jsme blízko, nemůžeme se minout. Postavy v pancéřáku se kroutí, vůz se po chvíli zakymácí a zastaví. Narazil na patník u příkopu silnice. Více už nečekáme a upalujeme lesní cestou k našemu táboru. Za námi je zmatek, slyšíme palbu z kulometů. Vzápětí jede za námi obrněný vůz a za ním další. Začali po nás pálit. Honička trvá do setmění. I druhý den máme co dělat, abychom unikli. Více času na nás nemají, tlačí je fronta, která je v pohybu.
Zanedlouho nás dělostřelecké granáty přestřelují, fronta je zde. 25. dubna překračujeme v plné palbě z obou stran, u obce Mokrá u Brna, frontu a dostáváme se k sovětské armádě. Tam později odevzdáváme svou výzbroj a 1. května jsme svobodni.
Navštívil jsem po válce naše bývalé spolupracovníky. Mezi nimi Františka Myslikovjana a Jana Polacha. Se slzami v očích nám řekli, že jejich synové, Leopold Myslikovjan a František Polach, se nedožili konce války. Byli to právě oni, kdo nám nejvíce pomáhali v našem úkolu. Před koncem války, dne 16. dubna 1944, v pozdních večerních hodinách vnikla skupina asi sedmi mužů, ozbrojena samopaly a pistolemi do jejich domku na Lhotské louce. Domek stál na pasece jako samota mezi hlubokými lesy. Dále v lese byla hájenka u křižovatky lesní cesty. V domku tehdy bydlely obě zmíněné rodiny s dětmi. Ozbrojení muži žádali, aby Leopold a Frantík je následovali ven, ať jim ukáží cestu. Matka Myslikovjanová již podle jejich chování tušila něco zlého. Prosila jejich velitele, ať mladíkům neubližuje. Klekla před ním na kolena. Nic to však nepomohlo. Dovedli je k nedalekému potůčku a tam oba zastřelili.
Je zvláštní, že dodnes se nepodařilo zjistit, kdo tento hanebný čin udělal, aby mohl být vydán k potrestání. Rodiče obou zastřelených dnes žijí v obci Žilině u Nového Jičína. Jejich bývalý domek na Lhotské louce byl srovnán se zemí.
 

мелисса

Celý příspěvek | Počet názorů: 0 | Přidat názor | Informační e-mailVytisknout článek

roh   Přihlášení čtenářů roh

Jméno (přezdívka)
Heslo


Úprava osobního účtu

roh   Zajímavé odkazy roh
Totalita - web proti totalitním systémům.
Vlastenci! na www
Web o Horní a Dolní Lužici.
Moravský vlastenecký etnofolk.

rodina.lv
Vlastenci


GNU redakční systém phpRS
GNU redakční systém phpRS

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.